Petr Škopek, pastor COD, 21,9,2017, Třeboň
Napadlo mě, že napíšu pár slov o uprchlické krizi, která v současné době hýbe Evropou. Konec konců, na facebook může psát každý. V Českých zemích facebookových, blogových, idnesových, zní zvláště jeden hlas velmi silně. Uprchlíci NÉÉÉ.
V historii lidstva se dějí věci, o kterých nemůžeme jednoznačně říct, jestli byly dobré nebo špatné. Vlastně to nemůžeme říct skoro o žádné události v dějinách. Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se chcete dívat. V této souvislosti jsem si vzpomněl na část rozhovoru z forbín pana Horníčka a Wericha: „A což takoví Eidamští, když stříleli těmi sýry. No, někoho zabili a někomu dali najíst…“
Ještě před masivní uprchlickou vlnou jsme s partou věřících lidí z různých církví jezdili navštěvovat do Řecka tamější Afghánské uprchlíky. Jako křesťané jsme měli pocit, že máme těmto lidem co nabídnout. A také jsme chtěli vidět, seznámit se, pomoci a mluvit s muslimy, kteří utíkají ze své země. Moje představy o těchto lidech byly dost zkreslené. Představoval jsem si je jako vousaté chlapy s pichlavým pohledem, nedůvěřivě zkoumající každé mé slovo, aby se mohli urazit a ve vzteku mi velkou zakroucenou kudlou proříznout hrdlo. Bál jsem se, neznal žádného z nich a slyšel ledacos.
Skutečnost byla jiná. Většinou to byli přátelští, společenští, příjemní, otevření lidé. Já jsem si některé, z těch několika desítek Afghánců, se kterými jsem se za svých pobytů v Řecku seznámil, velmi zamiloval. Zjistil jsem, že uprchlíci byli lidé, kteří hledali nový život. Ať k tomu měli jakýkoli důvod. Osobní pronásledování, násilné rekrutování různými armádami, hrůzy války, ztráta rodiny, nebo prachobyčejné hledání lepšího života. Uviděl jsem v nich především lidi, kteří potřebovali pomoc a – bylo mi jich líto.
Uvedu jen několik příkladů. Seznámil jsem se s patnáctiletým Afgháncem, který měl dvě velké jizvy nad koutky úst. Pusu prořízlou do věčného úsměvu. Byl chycený řeckou policií. Někteří z policistů se chtěli pobavit a tak si pohráli s nožem na lidském obličeji. Když tento chlapec hledal lékařskou pomoc, žádný doktor ho neošetřil, protože neměl zdravotní pojištění… Jiný muž, také Afghánec, chodil o berlích. Ptal jsem se, co se mu stalo. Policie se snažila pochytat uprchlíky a odvézt je do uprchlických táborů. Policista chytil jednoho z nich, druhý se vysmekl a prchal. Aby mu první neutekl, zlámal mu obě nohy a teprve potom pronásledoval toho druhého… Potkal jsem se s dalším patnáctiletým chlapcem. Vyprávěl mi, jak šli s několika kamarády do jiné vesnice. Když se vrátili domů, byla celá vesnice vyvražděná včetně jeho rodiny. Utekl jen s tím, co měl na sobě…
Mnozí z těchto lidí, se kterými jsme se setkávali, projevili velký zájem o Ježíše a Bibli. A ti, jak jsme si uvědomili, nehledali jenom nové místo k žití, ale hlavně nový, jiný život!
Dnes se mluví o vlně uprchlíků jako o mase lidí, s kterou jsou jenom problémy. Média si na těchto problémech velice ráda přihřejí svou „polívčičku“. Lidé, kteří osobně neznají jediného uprchlíka jsou naplněni zlostí a nenávistí vůči těmto nově příchozím. Plní strachu z jiné kultury, která se k nám tlačí. No, ani se nedivím, že lidé u nás křičí: „Uprchlíci Nééé“. Asi bych křičel s nimi, nebýt té mé osobní zkušenosti.
Můj závěr? Evropo, nenabídneš-li těmto hledajícím lidem něco nového, zůstanou u toho svého starého, kterého se tolik bojíš!
V této úvaze neřeším důvody současné uprchlické krize, konspirační teorie, islámskou invazi do Evropy, politickou rivalitu mezi Evropou a Amerikou, náboženskou nesnášenlivost „současného“ islámu, politickou korektnost evropských politiků, nošení šátků ve školách a islámských plavek na veřejných plovárnách…
Zaměřil jsem se jen na jednu otázku. Vidíme v uprchlících lidi, kteří si zaslouží náš soucit a porozumění a potřebují naši pomoc?
Rád bych vás poprosil: „Nechte svůj postoj vůči uprchlíkům ještě nějakou dobu otevřený. Pokuste se seznámit s některými z nich. Navštivte centra pomoci. Možná, že vaše nynější strachy zmizí a začnete se naopak bát věcí, kterých jste se doteď nebáli.“
Při přemýšlení o všem, co je spojeno s uprchlickou krizí, co se mluví, píše a zveřejňuje, jsem dospěl k názoru, že uprchlíci jako takoví představují menší část problému. Tím větším problémem jsme my sami, Evropané! Když nevíme a nepoznáme co je dobré a co špatné, často cedíme komáry a velbloudy polykáme po tuctech.
Autor: Petr Škopek